Zapáliv si cigáro Operas
Výbor z korespondence z let 1940 - 1962
- ukázky
< zpět
Zdroj: Váchal, Josef: Zapáliv si cigáro Operas: výbor z korespondence z let 1940 - 1962. 271 s. Praha - Litomyšl: Paseka 1999. ISBN 80-7185-262-7.
(str. 85 - 87, 99 - 100)
-x-
Dva úryvky z dopisu Karlu Němcovi, 24. XII. 46
To jsem ti, kolego, měl tůhle jedno vidění - a jak že je dnes Štědrej den, že mi akorát dnes před 24 léty umřela žena - že ti nelžu, tak jsem se ocit zas v tom nebi, nebo co za hroma to záhrobí bylo, kde náramnou slávu a vejstav všeho druhu umění jsem viděl. Já tam špacíroval, hned jak jsem tam vstoupil, od začátku všeho toho výtvarného tvoření, od takovejch primitivů, že to žádnej už nepamatuje. Byly tam tyhle jeskynní kresby v kameni, figury z Vánočních nebo Velikonočních ostrovů a bohové ze Zélandu - zkrátka kde jakej drek vejtvarně bejvalej. Ramsesové a bohové Huitzlipotli, pánbíčkové Mayů a z Antil, které kněží jejich obětmi uctívali a protože to škvířené maso hrozně smrdělo, tak tam házeli tabákové keře - a oni si potom, kujoni, na tu tabáční vůni tak zvykli, že bez ní bejt nemohli a pořád ten tabák v trubkách pálili - to máš vznik kouření tabáku, ha ha! - tedy zkrátka: celou tu parádu bohů a bohyň, indickejch, řeckejch a tak dále jsem viděl. Jak jsem tím magacínem nebeským procházel, furt do mladších dob od pravěku, gotické Madony sestupovaly z podstavců, patriarchové vylejzali z ikon a všelijací zperfektnění králové z karet, ve 14. století prvně tištěné. Bejt tam se mnou apatykář Med, tak mu nad tou sbírkou vylezly oči z hlavy. Potom zas ti Velaskvézové, Rubensi a Rembranti, hubený ženský vod Botyčela, nařvanci z nizozemskejch obrazů - zkrátka: učiněnej herberk, všechno tam bylo, co se v Dějinách umění popisuje. Já byl z toho divej a až se mi špatně z tý krásy dělalo, ale zotavil jsem se u takovýho německýho Schwinda, Richtera a Špicvéga, dal si vorpsvédskej čaj se šňapsem od Muncha, navrch jsem vrazil ruskýho Roericha a šel jsem o kus cesty dál, kolem všelijakých Daumierů, Buschů a Ingresů. Amalie Manesová se na mně usmála, starej Myslbek zaškaredil a Schweiger loupal po mně očima. Když jsem do těch přítomnejch dob přicházel, nebylo mi už dobře a točila se mi hlava z těch děl kolem, a jak jsem šel kolem toho braku Braků, sajrajtů, picassů a českých odvozenin z toho, bylo mi špatně a myslel jsem, že dávit budu. Koukám, jak bych se odtud dostal, ale cesta nikde, krom v předu nebyla - a samej modernist po stranách strašil. Věř mi, kolego, nebo ne, ale jak jsem na ty čerty a dábelské obličeje zvyklej, a že pro strach uděláno mám, já se až hrůzou otřás, vida před sebou in personam praotce toho nejnovějšího, židovského kumštu procházeti, samotného pětašedesátníka Picassa. Jistěs' jeho fotografii nedávno v novinách viděl. Ten jeho zlý a ďábelský pohled! Tak nás kdys tvář španělského velkoinkvisitora děsila! Já byl totálně zničen, vida tuto figuru. A nikudy uniknutí nebylo, jedině cestou ku předu, kolem výtvorů nejmladších ratolestí z Manesa, Umělecké besedy a jinejch divnejch, kterážto generace nyní furt und furt někde vystavuje a to dělá ne proto, že by na výstavách prodávala, ale proto, aby se mohlo říct, že se kultura u nás hejbe, kritici měli o čem psát a následovně ty lesy u nás dřív spotřebovány a byl tu plac na nová letiště, k vůli té čekané vojně.
Milej kamaráde, stará vojno! Tam přede mnou ti bylo hezkejch pár kilometrů chodby, kol dokola obrazama naplněné - a jak mi provázející mne anděl prozradil, to vše za dobu té ohlášené dvouletky u nás se vytvoří, neboť odbyt prý na ta díla bude.
-x-
Zítra, v pátek z Jičína dopis tento Vám odešlu. Musím tam jít poslat všelijaké předplatné a hlavně: dát se ostříhat. Už opravdu jak drotar vypadám. V sobotu byl jsem v Jičíně u řezníka, plný krám lidu. Přišla taková fajn slečinka, v šedivém, s kapuci kol hlavy. Kde pak by mne, dědka starého promrzlého napadlo, abych se po mladém zelí koukal, ale ta kapuce byla krásná a hlavně ty faldy kolem vlasů byly pěkné, i začal jsem je študovat. Vidouc to ono křoupátko, upřelo zvědavě očinka svá na mne, ale já dál záhyby na kapuci zkoumal, mysle si: takhle zas já tou kapuci nějaké své strašidýlko obleču. Upřený můj pohled dívenku zaujal a ona jala se usmívati. Napřed stydlavě, potom vyzývavě na plno, či-li: dala se, žába, do koketování. Když jsem tedy ty faldy naštudovány měl, přišlo mně, vánočním časem očarovanému pekelníku, abych se slušnostně tý slečně omluvil, i dím k ní, že ten kapucínek pěkně jí sluší a o ten že jedině se zajímám. A aby odpustila, že jsem tak na ní vejral. V tu ránu milostný výraz z tváře jí zmizel a ona zledovatěla zrovna tak jako moje paní domácí. Byla uražena, že mizerné kapuci a nikoliv její kráse pozornost jsem věnoval. Stáli jsme tedy vedle sebe, oba jako ledovou sprchou politi a mlčení velké se rozhostilo, jen slova: půl kila na polívku, telecí bez kostí, kilo fašírky, krámem se ozývala. V tom silné vzadu za vlasy zatahání jsem pocítil a výzvu hlasitou, kdy pak už se ostříhat dám, jsem zaslechl. Ohlédnuv se, vidím ředitele hospodářské záložny Bendla za sebou státi, starého z roku 1905 z vinohradského korsa přítele, který také jako já na jičínsko se dostal, slušného postavení dosáhl, jakož i vlastnictví krásné vily a dvou pěkných dcer, jak to chřoupátko vedle mne starých. I dím, že času jsem neměl k holiči zajít, an všelijaké poustevníky, jeptišky a mnichy kreslím, a že k vůli těmto studiím tady slečna vedle mne skorem se pohněvala. Tu ona kapánek se pousmála a když ten ředitel - kterého samozřejmě schválně čerti do krámu zavedli, aby nastávajícímu pekelnému drabantu v čas vypomohl, - spustil nahlas, že jsem vynikající malíř, náš mistr a podobně, tu její zraky zahořely, ústa se naculila a div samou úctou mne neobjala. A to, prosím, nevěděla, jsem-li svobodnej nebo ženatej! V tom holt, Karlíčku, my Mistrové, (s velkým M) zas vejhodu máme před jinými smrtelníky, že ta sláva nás všade povyšuje, třeba to maso u řezníka bylo dál stará šlachota a k neuvaření.
Já Vám to píši tady schválně proto, aby musíte-li jako já chodit si sám pro maso, dal tohle přečíst Vaší paní a povinnosti té následovně zbaven byl, kdyžby nebezpečí tu stávalo, že by nějakou slečinku Jste rozpálil, amen.
A ted už opravdu dost. Budte zdráv!
J. Váchal
-x-
< zpět