Malíř na frontě - ukázka

< zpět

Zdroj: Váchal, Josef: Malíř na frontě: Soča a Italie 1917 - 18. 259 s. Praha - Litomyšl: Paseka 1996. ISBN 80-7185-060-8.

-x-

Z kapitoly Malířem u baterky (str. 87 - 90)

Nyní střídaly se rychle změny a události jedna za druhou. Můj dlouhý vlas padl za oběť epidemií parasitů ostříháním; stalo se tak před barákem za doprovodu střelby, zesilujícího tahání tupými nůžkami. Černá moje pletená vesta, výtečný lapač vší, skončila uložením v lese mezi kameny. Místo čaje fasovala se kořalka; tato zrněna v přilepšování, jakož i shora uvedené odkládání zimních obalů byly jedinými předzvěstmi dalšího jarního pobytu na Javorčeku. - Jednoho dne, vrátiv se z marodky, byl jsem vyzván s ostatními přítomnými v Reservebaráku, snésti k nám dolů z jedné boudy, nahoře vysoko ve skalách položené, nových 75 kg dynamitu, cement, čtyři kamínka plechová, motyky, palice a dvě bedny černého trhacího prachu.

Vystupovalo se statečně nahoru, my dva fusmarodi zůstávali jsme vzadu. Neboť nevhodné obutí v botách přiříznutých na způsob sandálů způsobilo nové zranění na kloubu palce. Špatně se nám stoupalo po kamení divokými místy, kde s počátku nás stromy ukrývaly; výše však žádného skrytu zrakům nepřítelovým nebylo. Nahoře na úpatí nové, neslezené skály v koutu stojí napolo chráněná rozbitá bouda; jdeme od ní kamsi vpravo, kolem sklípků naplněných municí pro gebirky, krčící se ve skalách někde nad námi. Dostoupiv cíle, maje znovu otlučenu ránu sypajícími se kameny, nakládám na své rameno bednu s prachem a sestupuji dolů. Střílí se silně; hledím nemysleti, zda to platí nám, ale utíkám, pokud mohu. A ještě čtyřikráte podnikl jsem tuto cestu do samého poledne, lítaje, klouzaje a padaje s kamene na kámen, jsa popleten střelbou, za horečného spěchu býti již s nepříjemnou úlohou hotov. Mináž jsem nesnědl, neboť žaludek se mi chvěl a rozčilení mnou lomcovalo.

Když pak počala obvyklá odpolední kanonáda, byl jsem rozhodnut. Vzchopil jsem se náhle a vyrazil z baráku překvapeným nad mou prudkostí druhům a uháněl ohněm střelby kol marodky v Jablonici do kaverny ukrýti se. Tato kaverna pořízena byla nasypáním a částečným prohloubením nějaké šluchty za účelem ukrytí se v ní vojáků, když by postiženi byli na marodce nějakým tromlfajerem; jinak sloužila za skladiště velké zásoby munice pěchoty i artileráků. Došel jsem až na konec kaverny, dlouhé a hluboké, kde pobyl jsem až do večera. Přechod z plného slunce do tmy způsobil nejpodivnější hru světel a halucinací zrakových; po dlouhé době ustálil se zrakový klam v neobyčejný obraz, viděný však vždy jen po levé straně mé hlavy: byly to schody zalité červeným světlem od shora přicházejícím, vedoucí kamsi do sklepa. Tuto hříčku podrážděného zraku viděl jsem vždy, kamkoliv jsem se otočil na straně levé;* což však je nejpodivnějším, že obraz se nikdy neměnil, neslábl a červeň byla vždy stejné intensity, a že spatřoval jsem tento obraz i za příštích nocí, kdy jsem se skrýval v této vlhké a studené kaverně. - Vrátiv se večer, stržil jsem výtku a posměch soudruhů, že jsem v poledne jednal jako blázen; kde jsem byl celé odpoledne, nikdo nevěděl. Najedl jsem se pořádně, jsa potěšen nálezem místa chvilkového bezpečí. Večer však, bylo již k desáté hodině, vytratil jsem se znova a pospíchal jinou, delší cestou úkrytem rozložitých buků do hradu mé bezpečnosti, neboť děsila mne předtucha, co zlého přinese as tato noc, a že nutno býti dobře ukryt. Říkal jsem si, že musím se dnes, bych zotavil nervy, řádně v klidu vyspati. Měsíc jasně svítil, ticho všude, což, jak se mi zdálo, bylo předzvěstí nějaké hrůzné noci.

Přikradl jsem se k svému útočišti a hmataje kol sebe došel na konec kaverny; skrčil jsem se tam v rohu do koutka. Snažil jsem se usnouti, však jakmile zavřel jsem své oči, objevil se opět onen obraz osvětlených červeně schodů. Do mé samoty tlumeně doléhal hovor těžkých našich baterií, blízko u vily Plná trefa, jemuž odpovídal hlomoz střelby z italských zákopů. Má touha spáti překonána byla povinností modlitby, vyznívající spíše vděkem než prosbou, za přítomné bezpečí. A znovu meditoval jsem jako středověký poustevník, kol něhož ve světě řádil ďábel; vzpomínal dlouho, dlouho. Pak dostal jsem hlad; chroupnu cukr, svítím: hle, již půl třetí ráno! Vycházím, měsíc ještě svítí. Chci vrátiti se domů, však střelba znovu počíná i plazím se znovu v měsíčním světle reflektorů, padaje přes balvany a zaplétaje se do houštin kamenitou planinou zpět v úkryt. Před bolnicí jabluneckou, bych nikoho nevzbudil, mírním krok, by ani kamínek se neozval. Vcházím do kaverny. Rozkoši ticha! Bezpečí úkrytu! Říkám si: "Zde na blízku bylo již mrtvol!" Vidím vlastní svoji ruku svítiti v naprosté tmě a obvyklý obraz schodů. Dvě postavy zřím na nich státi, hle, ony se pohybují, chodí! Báječné halucinace podzemí: neviditelná skutečnost vydává viditelná světla mým zřítelnicím! Prkna svítí i štola přede mnou, cosi plave vzduchem ke mně, nechám se tomu přiblížiti, zachází to ve mně. Není nejmenší bázně a strachu; vyvolávám sobě další přízraky a vidiny, toužím uzříti všechny obludné tvary všech kreslířů pokušení Antonínova. Mimoděk připomenul jsem si tam citát z Poea: Dlouho do tmy patřím snivý, stojím, duše má se diví v strachu sny si, jako nikdo neměl ještě, spřádajíc. - Neboť vše bylo již pouhou reakcí; ticho uzdravovalo rozbouřený nervový organism; vzduté moře protilékem opačně zčeřených vln v klid se ukládajících! Ni jediné škubnutí srdce a nervů; uzdraven vracel jsem se ráno zpět.

Ráno byl jsem opět na marodce. Před nočním mým úkrytem dvé třešní v plném rozkvětu, jež přetrvaly střelbu. Slunce hřeje, obloha modrá. Vrčení a hukot nad hlavami: kdes nad kotlinou sočskou srazil náš aeroplan italský k zemi. Jak hrozné pomysliti, že ve chvíli dopadu jeho na zemi vzniká bolest a smrt člověku!

Přišedše do baráku zvěděli jsme, že dnes v noci nalezla italská děla jedenadvaceticentimetrová naše dvě a rozflákala je na hadr. Nikdo však nebyl raněn.

Pánům z komanda nastaly vzrůstající italskou střelbou jiné starosti, než o pěstování umění, a tudíž nevzpomenul na mne nikdo. I mohl jsem se do libosti potloukati celý den na hilfsplace, maje blízko kavernu pro případ nějakého nebezpečí. Jednoho odpoledne přešli ze zákopů laufgrabny a částečně po planině vojáci, jdoucí někam do kursu ve vnitrozemí, bylo mezi nimi i několik Čechů. Pohovořili jsme s nimi, oni odešli směrem k Plné trefě a vyškrábali se po svahu na silnici. A pak začalo ostřelování jich šrapnely; nezachovali totiž náležitého abštantu, jdouce pohromadě; Talián přímo zuřivě bil do postav v plném slunci se procházejících po silnici. Viděl jsem jejich útěk, shánění úkrytů a zmatek; zůstali ležeti dva mrtví a několik těžce zraněných přinášeli k večeru na marodku. Dragoun ze Starého Knína mne těšil, říkaje: "Pane Váchal, nebůjte se a nic si z toho nedělejte; Pán Bůh dá, že to všechno šťastně přečkáme!" - Na střeše marodky vyhříval se napolo svlečen nějaký vojín; četl v knize, což byla na frontě přímo událost. Vybral jsem se tedy za ním. Kniha byla hebrejská. Dal jsem se s ním do hovoru, byl to jediný zbožný člověk, plný víry, s nímž jsem se dosud sešel. Vyložil jsem mu, kterak cítím se bezpečným poblíže marodky a kam chodím do bezpečí spát. A tu milý žid rozebral moji víru v Boha náležitě; že bůh chrání všade, nejenom v kavernách, a že i tam v úkrytu jsem jenom v rukách božích. Vyslechl jsem jeho vpravdě upřímnou a dojemnou řeč s úctou; nicméně rozum našeptával mi, abych i pro příště pustil se Boha a chytil vrby v kaverně. - Odpoledne dne 5. máje, kdy Ital tuze práskal, hledaje znepokojující jej naše houfnice a Merserovky na blízku, přišli se ukrýti v kavernu nějací dělníci na blízku pracující. Zvěděl jsem, kterak za tmavých nocí obdělávají Bosňáci planinu nad naší marodkou směrem k zákopům u Flitsche, ořou a zasévají, a kolik jich už za své vzalo při tomto úkolu. - Noviny v tento čas přinášely všelijaké naděje optimistům; bylo lépe nepodávati se dosud žádným nadějím. - S plesáním přinesl si Novotný svůj první vertsendunk od rodičů mu poslaný: chudí se svým synem se rozdělili. V bedničce byl černý, popelovatý chléb a tvrdá placka; dobrák Novotný nacpal mi jídlem kapsy. Počínaly nám býti vzácnými zásilky z domova, neboť k mináži dostávali jsme jen jakousi škrobovitou polévku z bramborové mouky, která vypadala a chutnala, vystydnuvší, úplně jako knihařský maz. I chleba bylo méně a horší; poctivý Polák, jménem Ochenduskiewicz, spravedlivě vždy mezi nás chléb rozděloval, když fasovaly se ho pouze porce, odvažuje jej na malých vážkách, z motouzu a krabic od konserv důmyslně pořízených. Hovořívalo se jen a jen o jídle, zcela tak, jako v Haškově Švejkovi; každý z nás obhajoval přednosti některého jídla, namnoze toho nejprostšího. Sklízel jsem vždy trumfy, líče vlastní fantasií sestavovaná jídla, pojídaná u boháčů na hostinách. Zájmu o nic jiného kromě jídla a hladu nebylo; moji kamarádi byli vpravdě oni blahoslavení slepci, "oslepli mystickou vinou narození", hnaní na jatky, aby se jim jednou vytřel zrak asi těmi, kdož již "prohlédli".

* - tedy pouhá halucinace

-x-

< zpět