Ďáblova zahrádka - ukázky

< zpět

Zdroj: Váchal, J.: Ďáblova zahrádka, aneb, Přírodopis strašidel. 307 s. Praha: Paseka 1992. ISBN 80-85192-32-2.
(str. 225-226, 229, 41)

-x-

O nezničitelnosti a vezdy trvajíčnosti oživeného mužíka z pokřínu neb mandragory, svědectví přísežní vydává vysoce učený apothékář urbis Brünensis, Helceletus, pravě, že když jeden šlechtic přinesa k němu toho mužíka, svěcením a veykropem omámeného, usušíti jej dadouce, (když marně a bez užitku prv filtrací dlouhou šťávy líkařství obsahující z něj dobeyt chtěli,) na prach v hmoždýři roztlouci bez výsledku se pokoušel. Posléze v tyglíku posvěceném rozetříti spolu se svatými oleji jakžtak se podařilo, nicméně ten mužík, napolo jsa sic utřen, ustavičně, živ dále jsa, sebou se heybal. Upustíce tedy od nadálšího pokoušení se marného to ďábelstvo nezmarné nějak rozrušiti, rozpustiti neb jinak je transmutírovati, vyhodili neforemní již mandragoru na plac. Jdouce kolem pak dva hladoví soldáté, jeden z nich šnycl dobře omaštěný vida, prá k druhému: "Bratře, dímť k tobě, že se nám voběma v krátkosti držtka bleyskati bude! Pozorůj ten krásney kus masa, tenť poplave rovnou z bráníku do řític!" Druhý soldát ale však k tomu masu přihlídna blíže, odtušil: "Chcíplotinu-li vidíš, starej šelmo, že podobnými z jalova šplechty chuť mojí mateš. Patři radši, kterak ten tvůj kus masa sebou mrská, tu nějaké figliárstvo vězí. Neb ti odpovídám, že buď kočku s olejem hodujíce, dobře jí nezkřísli, neb ať jsem sakramentskej, tu-li oficír nějakey nebyl a jda na potřebu, svý leyno přirozením doložil, potratě ho skrz nemoc francúzkou; to se oficírům často stává. Poďme a vezměme to sebou, kterakáž nám z toho švanda bude." Vezmouce tedy ti soldáté mandragoru, do svýho tábora vandrovali. Bylo jim pak jíti kol šenku nějakého, z něhož krčmář oknem vyhlédaje, ty vojáky shlédl a na hlt páleného přivábil, pravě, že chce od nich tu zvěřinu co sebou nesou koupiti. Smluvíce tedy potajmu pod frňousy se smějící soldáté cenu té nedomrdlé flákoty, tuto za nějaký groš v šenku zanechali a kvapem odběhli, nehodlajíce falešného šalby své konce dohlédnouti. Přijeda za nějakou chvíli na tu hospodu rytíř se svou čeledí a knechty jeden, kázal krmičku dobrou připraviti k večeři, šenkéři v paměť klada, že má frišná a nepáchnúcý býti. Domlouvaje se tučního zisku šenkéř, prá, že tučného krocana kus peče a že ten na rožni už nějakey čas jsa, nicméně tolika života v sobě chová, že sebou ustavičně třepe, chtíc v pravdě z toho rožně utéci. Slyšíce tu řeč ten rytéř, do kuchyně se odebral, kde cvičený pudl rožněm otáčeje, zuřivě štěkal na pečeni, jež nikterak opékati vzdor mocnímu ohni se nechtěla. Vidouce ten div, rytíř a jeho průvod nemálo se podivili, prv se domeyšlíce, že ten pernatec náležitě dobytey nebyl, i píchali jej ze všech stran kordy, chtíce ho doraziti; však bez užitku, neboť se ta domnělá pernatina nadále sebou na tom rožni pajtlovala. Znamenaje posléze rytéř, že v tom nějaké ďábelstvo vězí, ten kus masa z toho rožně shodil, a zavolajíce svoje v hladu vždy se natrefující psy, tu krmi jim předložiti kázal. Přiběhnouce ti vezdy hladoví psové, zhurta se na to sousto vrhli, než k němu přičichnouce, kvaltem zpátky odrazili, majíce naježenu srst a hrozně se strachy tetelíce. Ten kus masa pak na zemi shozený, všelijak sebou škubal, cukal a sem tam poskakoval, kteréhož ďábelstva všichni přítomní se zhrozíce, pryč utekli. I zavolán kněz zkušený, kterýž přijda, nad tou mandragorou mnoho řečí se modlil a konev svěcený vody na to hovado pekelný vycákal; však pořád žádná viditelní známka proměny té potvory se neukazovala. I dožádán byl arcyděkan olomoucké kapituly, kterýž s velikou asistencý všelikého druhu kněžstva veliké exorcismy nad tím ďábelstvem vyzdvihl, majíce k rukám regiment vojáků od markraběte poslaný moravskýho, k čemuž tisíce zbožných s důvěrou přihlíželo. Na konec ta mandragora zmožena jsouce, pod šibenici zakopána znovu byla, ďábelstvo vyhnána majíc.

Z Št. Rájeckého Regule pocestného, z roku 1638

-x-

Nějací latrones pocestného zajali a hrubě a krvavě s ním zacházejíce, tomu se jenom divili, že mnoho nereptá a neběduje. K čemuž on jim takovéto vysvětlení dal: "Kdyby vás, jako mně se to už stalo, maník podrápal, maštálník pomačkal, třas, 8 sáhů velkey, roztřásl, krvavey karnet okrvavil, sklaní duch vyděsil, (takže můj spolupoutník z toho ihned zemřel a sepultus est in via,) kolduna s jablkem vystrašila, furie, s ptákem noha u hlavy, napolo zakousla, divoženka prohnala, fastrisolga otrávila, machometánské s turbanem strašidlo porubalo, lesní ženka svými vlasy napolo uškrtila, tlustey Arnošt umentoroval, tu byste náležitě otužilými proti všemu světskému trápení byli. Ostatně chudí pocestní dobře vědí, qui non habet in aere, luat in pelle, a proto také svou kůži vždy připravenu pohotově mají." I zalíbila se ta řeč těm loupežníkům, takže víc tomu pocestnému neubližovali, alébrž bohatě jej obdarujíce, svobodu mu dali.

Z knihy Triumpf des H. Altars - Sacraments ueber den bösen Geist.

Všechna tato strašidla zde vyjmenovaná, s nimiž onen pocestný nemalé potíže a soužení měl, spatří čtenář vypodobněná na stránkách 243. až 267.

-x-

ELF, (Agelasticus anthropofobus, diblík)
jest přeslíčné dítě, častěji jinoch, bez každého vztahu k bytostem čtyř živlů; od Boha zvláště utvořený z přebytků sil, jimiž příroda po svém stvoření překypovala.
Na způsob krásného pacholete stavěn, Elf vyníká vedle bohů živlů nade všemi spektry jak přirozeného, tak ďábelského původu.
Bývá ohnivých vlasů, souměrných údů; jeho chování je ušlechtilé, pohyby mírné a tvář plna úsměvů.
Sídlí na lukách lesních, v doubravách a všade tam, kde pannenská je dosud zem, člověkem neztřísněná.
Nejraději jako Buddha nějaký odpočívá, i hoví sobě na listu blaťouchu, lotosu neb vodních růží. Ode všech bílých a dobrých zjevů a bytostí milován, těmito laskati se nechá a v lásce s nimi žije. I od člověka spatřen někdy býti může, je-li ten člověk čistého ducha a v nový šat oblečený.

PŘÍKLAD.
Znamenitý autor Frederik van Eeden překrásnou knihu, pod názvem Malý Jeník, napsal, po jejíž přečtení každý přírody milovník: Legi ac perlegi summa cum voluptate! zvolati musí. V knize té krásně Elfa vylíčil, takže na bíledni jest, že Elfa vlastníma očima spatřiti musel, když tak podrobně jej popsal. - Čekali pak dychtivě, čtenářové mnozí, že vícero ještě pěkného o Elfech jim napíše; žel, nestalo se tak! A sice z příčiny té, že van Eeden místo v čistém přemeyšlování o bytostech přírody, v nečistém a tolik zhoubném bahnu socialismu oblibovati sobě počal, takže tím duši poskvrněnu maje, ni jednu přírodní bytost, natož Elfa, shlídnouti více nemůže.

Neodpočívá-li Elf, po celý den mezi květinami se prochází, hlavinky jim zvédá a na ně se směje; laškuje s motýlky a muškami, cestu broučkům v pralesích trav ukazuje, mloky a ještěřice pod krčkem hladí.
Něžný povahou, všeho šeredného se vzdaluje, a proto v našich výletních krajinách víc spatřen býti nemůže.
Jest pravděpodobno, že na zimu na křídlech Sylf do krajin teplejších jest přenášen, a vrací se s prvními přísliby jara opět teplými vánky v naše kraje, které má nejraději.

-x-

< zpět