MALÍŘ NA FRONTĚ - INTERAKTIVNÍ ATLAS
Součást projektu WWW.VACHAL.CZ
(poslední aktualizace atlasu: 18.8.2006)
Úvod
Tyto stránky tvoří historickou a místopisnou příručku ke knize MALÍŘ NA FRONTĚ, ve které Josef Váchal vzpomíná na své zážitky ve službách rakousko-uherské armády:
Váchal, Josef: Malíř na frontě: Soča a Italie 1917 - 18.
410 s. Vršovice: Anna Macková 1929 (457 výtisků; 410 stran, 42 dřevorytů, 1 linoryt; všechny výtisky číslovány a až do čísla 157 opatřeny podpisem autora.)
II. vydání: 259 s. Praha - Litomyšl: Paseka 1996. ISBN 80-7185-060-8
V atlase jsou mapována místa poblíž rakousko-italské frontové linie, v nichž se pohyboval a o kterých se v knize častěji zmiňuje.
Váchalově tvorbě během pobytu na frontě se věnuje útlá publikace Malíř na frontě: Josef Váchal na bojišti 1. světové války. Z ní pro byl pro souhrnnou charakteristiku převzat následující úryvek (str. 6-9):
Pohyboval se delší čas přímo v blízkosti první linie, u dělostřeleckých pozic na hoře Javoršček. Zde jej postihl těžký zánět nohy a byl převezen do polní nemocnice v obci Soča, kde byl operován. Po uzdravení dostal rozkaz vyzdobit malbami kostel sv. Josefa v Soči.
Že je Váchal malíř, se důstojnictvo rychle dozvědělo již při Váchalově příjezdu, a tak náš "kanonýr" mohl pilně kreslit a později i malovat. Odměnou za kresby a malby byl většinou tabák, někdy trochu jídla. Nalézt a zdokumentovat ty desítky děl, roztroušených dnes po celém území bývalého Rakousko-Uherska a severní Itálie, zůstává velkým dluhem váchalovského bádání.
Váchalovy Musy mezi zbraněmi skutečně nemlčely. Kromě textů deníkového charakteru psal různé příležitostné groteskní básničky, známe například Píseň o Profesionce, Hadrník sočský, O hřbitovních tabulkách. Víme také o nejméně jedné knížce - Vojenské modlitbičky - kterou Váchal napsal, doprovodil 30 kolorovanými kresbami, svázal do dřevěných destiček a všechny stránky napustil voskem, aby s e v kapse nerozmáčely. Charakteristická je její tiráž: Tuto knížku na frontě v sočském kostele nakreslil a napsal, svázal a olakoval a při sobě nosil jeden starej pekelník, když mu za hřímání kanonů bylo ouzko.
Zachovala se také báseň Kolobar reflektující atmosféru německo-rakousko-uherské ofenzivy. Dochovaly se skicáře obsahující až 150 barevných kreseb z pobytu na Soči a v Itálii. Kreslil rovněž drobné příležitostné kresbičky pohlednicového formátu, většinou tužkou, které tu a tam nalézáme ve sbírkách různých institucí a další jsou jistě (mnohdy nepoznány) v rukou soukromých osob.
Když Váchal přijel 10. ledna 1918 do Prahy na měsíční dovolenou, stihl některé kresby vystavit u galeristy Rubeše. I po návratu z fronty se intenzivně věnoval kresbám tematicky většinou reagujícím na prožité děje. Ležím uprostřed hlav a zabíjejících se lidí: kreslím takové věci. A to je můj jediný klid, vědomí, že do konce tohoto roku budu jenom kreslit uhlem a kolorovat, napsal 20. prosince 1918 bibliofilovi Mojmíru Helceletovi. Tehdy zřejmě vznikly kresby Plenění v domě, Popravy, Puma praskla, Polní nemocnice a další. Hned nato, v lednu 1919, začal Váchal pracovat na cyklu sedmi barevných dřevorytů Fronta, který v deskách s dřevorytovým titulem vydal ve dvanácti exemplářích. Z roku 1918 pochází také samostatný barevný dřevoryt Soča. Tu a tam se ve sbírkách setkáme s drobnými Ex libris, které události na frontě bez dalšího komentáře reflektují. Po tomto počátečním vzepětí však výtvarné, ale i literární zmínky v podstatě utichají.
Zjevný absurdní rozpor mezi nadskutečnou krásou krajiny Julských Alp, jimiž Soča protéká, a děsivými událostmi, kterých zde byl Váchal svědkem, byl tak silný, že umělce ovlivnil na celý život, ale vyjadřoval se k nim vlastně nerad.
Ještě těsně po návratu napsal Mojmíru Helceletovi: Jednou o všem vydám knížku a že bude zajímavá nikdo z kolegů-vojáků nepochybuje, většinou jsem na vojně víc psal než maloval. Nakonec se ale teprve po jedenácti letech odhodlal, zřejmě na naléhání Anny Mackové (která knihu nechala vytisknou v tiskárně Politika jako soukromý tisk v 457 exemplářích), k literárnímu ztvárnění a ke zhotovení 42 dřevořezů a jednoho linorytu obrazového doprovodu. Kniha pod názvem Malíř na frontě, Soča a Italie 1917-18 byla vydána v roce 1929 jako jedna z mála Váchalových knih, které nezhotovil sám. Přesto, že mnohé části textu jsou výsledkem pozdějších reflexí, pasáže popisující události a topografii se ukázaly být do posledního detailu přesné. To platí i pro dřevoryty, které jsou jistě výsledkem geniální výtvarné paměti a mnoha kreseb, jež byly k dispozici.
Kaše, Jiří: Malíř na frontě: Josef Váchal na bojišti 1. světové války. 18 s. Praha - Litomyšl: Paseka 2003.
Brožura dále stručně pojednává o topografické analýze Váchalovy nástěnné malby v litomyšlském Portmoneu, která - jak se ukázalo - zachycuje Boveckou kotlinu ze svahu hory Javoršček. Dále popisuje průzkum stěn v sočském kostele (Váchalovy malby jsou od roku 1943 překryty), objevení několika Váchalem pomalovaných dřevěných destiček v oknech kostela a olejomaleb na deskách, které byly dříve součástí dřevěného zábradlí.
Zdrojem informací pro tento atlas byly vedle Malíře na frontě také dobové i současné mapy a dokumenty, literatura (zejm. Klavora, Vasja: Blaukreuz - viz dále) a především návštěva některých popisovaných míst. Atlas se bude dále rozvíjet a zdokonalovat, vedle doplnění již zmapovaných lokalit bude zejména podrobně zpracována i oblast severní Itálie, kam se Váchal přesunul po ofensivě na podzim roku 1917.
První světová válka - italská fronta
S drobnými úpravami převzato z článku na serveru valka.cz se svolením autora R. Kapavíka.
23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku (21. srpna vyhlásila válku Turecku, 28. srpna Německu a po jeho vstupu do války i Bulharsku, 19. října) na základě tajné dohody, kterou uzavřela 26. dubna s Ruskem, Velkou Británií a Francií v Londýně. Záměrem Itálie bylo na Rakousko okamžitě zaútočit a vyrovnat si s ním letité účty a územní spory. Italská strategická situace však nebyla příliš výhodná, a jak se mělo ukázat, kvalita její armády také nedosahovala potřebné úrovně. Hranici s Rakouskem tvořily velice těžko průchodné Alpy, strategické průsmyky byly v držení Rakouska. Jen východní hranici (mezi Jaderským mořem a Alpami) bylo možné považovat za průchodnou, nicméně útokem tímto směrem se Italové vystavovali nebezpečí, že rakouské vojsko sestoupí z Alp a ohrozí jejich týl. Aby toto nebezpečí minimalizovali, zahájili svou činnost omezeným postupem směrem ke Karnackým Alpám; obsadit strategické pozice se jim však nepodařilo. Přesto na konci května začal hlavní italský postup podél pobřežních nížin východním směrem. Hranici mezi Rakouskem a Itálií v této oblasti tvořila řeka Soča (italsky Isonzio) v dnešním Slovinsku. Rakousko díky příznivému vývoji na ostatních frontách mohlo svou obranu narychlo posílit 8 divizemi ze srbské a haličské fronty, a celkově mělo v oblasti k dispozici 13 divizí proti italským 24. Z těch však pouhých 7 bylo připraveno účastnit se prvního útoku přes Isonzo. Na jihu obráncům pomáhaly přírodní rysy terénu (údolí, soutěsky), na severu zase vyšší obranná postavení; řeka navíc vystoupila z břehů. 23. června byla mobilizace italské armády konečně dokončena a bitva začala; ani v jednom směru se Italům nepodařilo prorazit a na řece Soče se mělo odehrát celkově 12 bitev! (přený počet je diskutabilní, neboť mnohdy jedna bitva plynule přechází ve druhou).
První bitva na řece Soči tedy skončila 7. července s hubenými zisky (několik vrcholků). Už 18. července začala druhá bitva na řece Soči, která byla odvolána 3. srpna. Taktika opakovaných frontálních útoků nemohla přinést nic jiného, než obrovské ztráty - na italské straně činily 60 000 mužů, na rakouské pak 45 000. Válka i na italské frontě zabředla v zákopech a Italové nebyli schopni toto prokletí prolomit. Mezi 18. říjnem a 3. listopadem proběhl třetí italský pokus o průlom, ve kterém bylo z italské strany poprvé masově nasazeno tak důležité dělostřelectvo. Posílení Rakušané se pokusili o protiútok, který ovšem skončil stejně výrazným neúspěchem jako útoky italské. Už 10. listopadu proto začala čtvrtá bitva na řece Soči, která skončila s příchodem zimy. Italové postoupili několik kilometrů za rakouské linie, avšak za cenu těžkých ztrát - během třetí a čtvrté bitvy přišli o 115 000 mužů, zatímco Rakušané o 72 000. Celkové italské ztráty za první půlrok bojů s Rakousko-Uherskem činily asi 280 000 mužů, rakouské ztráty byly zhruba poloviční. Rakušané celkově na této frontě, kde čelili dědičnému nepříteli své země, prokázali větší bojový zápal než v bojích s Rusy.
Po čtyřech neúspěšných pokusech ze strany Itálie vynutit si přechod přes řeku Isonzio ve druhé polovině roku 1915 následovala přestávka vynucená příchodem zimy a plány na rok 1916 počítaly s další ofenzívou v rámci soustředěného úsilí Dohody v létě. Avšak německý nápor u Verdunu a jeho počáteční úspěch přiměl Francouze požádat své spojence o zahájení útoku na rozmělnění sil nepřátelské aliance a v březnu připadala v úvahu jedině Itálie, která tohoto volání vyslyšela. Neznamená to však, že by její síly byly na další ofenzívu dostatečně připraveny, a útok, který začal 9. března, byl prakticky okamžitě zastaven a už 17. března odvolán kvůli trvale nepříznivému počasí. Ovšem už během tohoto útoku se objevovaly náznaky, že Rakušané chystají svou ofenzívu v Trentinu (Tridentsku) ve směru na Trident. Poté co minulého roku Rakušané asistovali Němcům při zahnání Rusů daleko na východ, rozhodli se soustředit svou pozornost na Itálii s cílem vyřadit ji z války. Rakouský náčelník štábu Konrad von Hotzendorf ofenzívu osobně naplánoval na první polovinu roku 1916, ovšem poté co pro ni kvůli vytížení německé armády u Verdunu nezískal německé posily, nepovažoval za reálné dosáhnout původního cíle, tedy vyřazení Itálie z války. Přesto 15. května rakouské 3. a 11. armády pod velením arcivévody Evžena spustily ofenzívu, která směřovala z trentinských alpských průsmyků (které se Italům nepodařilo na počátku války obsadit) do nitra rovinaté severní Itálie s cílem obsadit ji a odříznout tak italské síly u Isonzia.
Rakušané se svými 18 divizemi měli početní převahu 4:1 a shromáždili také dostatečný počet dělostřeleckých baterií (asi 2 000). Velitel italské 1. armády, která stála útočníkům v cestě, Roberto Brusati, ač varován, neprovedl žádná přípravná opatření a namísto toho pokračoval v plánování vlastní lokální ofenzívy. Následky byly katastrofální. Rakušané téměř okamžitě postoupili na 70km dlouhé frontě, 22. května byli Italové zatlačeni 8km za město Posina a za další týden 10 km za Asiago, které bylo jako místo nejtěžších bojů Italy vyklizeno 29. května. Rakušané během několika dní získali 30 000 zajatců a 300 ukořistěných děl. Ovšem neschůdný terén omezoval rakouské zásobovací trasy a Italové získali čas zachránit situaci - požádali svého ruského spojence, aby spustil ofenzívu, která by donutila Rakušany stáhnout část sil od Trentina, a zároveň se definitivně vzdali myšlenky na pokračování páté ofenzívy na Isonziu a jednotky k ní určené - asi 500 000 mužů - přesunuli do ohroženého sektoru. 2. června byla fronta stabilizována a Rakušané byli donuceni stáhnout se 5 km před výchozí pozice. Zisk 5 kilometrů území rozhodně neodpovídal představám rakouských generálů ani ztrátám, které činily asi 150 000 mužů, přičemž na italské straně byly v podstatě stejně vysoké. Rakušané po této bitvě už nebyli schopni provést samostatnou ofenzívu bez německé pomoci, naopak na italské straně způsobilo přímé ohrožení vlasti nepřátelskou armádou probuzení do válečné reality a konec pacifistických tendencí.
6. srpna rakouské svízelné situace (krach na východní frontě, neúspěch v severní Itálii) využili Italové a spustili v pořadí již šestou bitvu na řece Isonzio. Podél řeky bylo rozmístěno 22 divizí, proti nimž stálo 7 divizí rakouských. 9. srpna se Italům konečně podařilo získat předmostí a dobýt město Gorizia. Do 12. srpna, kdy Rakušané narychlo přivolali posily k zacelení průlomu, Italové postoupili o 5 km na frontě široké 20 km a 17. srpna byla ofenzíva jako úspěšná zastavena. Přesto byly ztráty jako už tradičně v této oblasti vysoké - Italové přišli o 51 000 mužů, Rakušané o 40 000. Morálně posílena Itálie konečně formálně vyhlásila válku i Německu (28. srpna). Na podzim roku 1916 pak přišly ještě další tři bitvy na řece Isonzio - sedmá proběhla mezi 14. a 17. zářím a znamenala změnu v italské taktice - namísto široce založené ofenzívy šlo o úzce zaměřené úsilí na dosažení určeného cíle, v tomto případě na rozšíření předmostí u Gorizie. Útok však úspěšný nebyl a byl po třech dnech s velkými ztrátami odvolán. Osmá, mezi 10. - 12. říjnem, byla vlastně pokračováním sedmé a skončila stejně neúspěšně jako ona. Ostatně devátá bitva na řece Isonzio (1. - 4. listopadu) byla třetím pokusem o totéž, a ani ta nedopadla jinak. Celkové italské ztráty v těchto třech střetnutích dosáhly 75 000 mužů, rakouské 63 000. Během celého roku 1916 činily italské ztráty 483 000 mužů a rakouské 260 000. Přesto Rakušané začínají naléhat na svého německého spojence, aby i na tuto frontu vyslal své jednotky k jejich podpoře, avšak Němci v roce 1916 neměli síly, kterými by mohli Rakušanům přispět na pomoc.
Během 18 měsíců proběhlo 9 bitev o řeku Isonzio iniciovaných Italy, z nichž pouze jediná byla aspoň částečně úspěšná. Jejich důsledek byl ještě více ironický - velké ztráty (na obou stranách) přivedly rakousko-uherské velení k závěru, že další boje na této frontě už nedokáže ustát, a proto se stále častěji obracelo na svého německého spojence s žádostí o pomoc. V podobné situaci se však nacházela i Itálie, která jako útočník měla ve všech proběhlých bitvách ještě větší ztráty než Rakousko-Uhersko. Západní spojenci Itálii však nakonec odmítli vojensky pomoci, pokud to nebude zcela nutné. Na 10. května 1917 tak byla v koordinaci s náporem u Aisny naplánována už desátá bitva na řece Isonzio, která proběhla (na rozdíl od předchozích tří krátkých na omezené cíle koncentrovaných útoků) podle jiného scénáře - 38 italských divizí stojících proti pouhým 14 rakouským mělo postupovat na 40 km široké frontě. 12. května skončilo ostřelování a začal postup pěchoty, která do konce měsíce na užším úseku fronty stanula 15 km od Trestu. 3. června však Rakousko-Uhersko spustilo velkou protiofenzívu, kterou během pěti dní získalo zpět téměř veškeré ztracené území. Výsledkem této srážky tak byly opět jen obrovské ztráty; 157 000 mužů na italské a 75 000 mužů na rakouské straně.
Situace Rakouska se na italské frontě stala skutečně kritickou a Italové se pokusili za zhruba dva měsíce dosáhnout konečného průlomu, který by vyřadil Rakousko-Uhersko z války. 19. srpna 1917 začala jedenáctá bitva na řece Isonzio, do které Italové nasadili veškeré dostupné síly - celkem 51 divizí s 5 200 děly. Italové nejdříve dosáhli výrazného postupu podél pobřeží, zatímco v severním sektoru italská 2. armáda postoupila o 10 km. Postup byl však tak úspěšný, že italské zásobovací cesty se natáhly a to způsobilo zpomalení postupu. Svědčí to především o trestuhodném podcenění tohoto problému ze strany italského velení. Rakouská linie nakonec nepovolila a 12. září byl útok odvolán, tentokrát aspoň po dosažení územních zisků (město Gorizia). Německo ihned po zahájení této bitvy pochopilo, že jeho spojenec je na pokraji zhroucení, a začalo stahovat síly z východní fronty, kde boje utichaly, aby konečně vyslyšelo rakouské žádosti o pomoc.
Italské velení mělo o chystané akci dostatek informací především od českých a sedmihradských zběhů i z leteckého průzkumu, nicméně nedokázalo jich dostatečně využít. Nejvyšší velitel italské armády Cadorna na jejich základě odvolal vlastní ofenzivní plány a přikázal veliteli italské 2. armády (tím byl Capello), která byla umístěna na severu linie, stáhnout se do lépe bránitelných pozic. Capello však tento rozkaz ignoroval a výhodnější pozici si chtěl získat naopak výpadem na severovýchod. Nakonec zůstal na místě, v Julských Alpách v okolí města Caporetto. A právě tady Němci udeřili. Jejich záměrem bylo poskytnou Rakousko-Uhersku čas a příležitost nabrat nových sil k pokračování ve válce, neboť oči německého velení se už upínaly k rozhodujícímu úderu ve Francii. K devíti rakouským se připojilo šest německých divizí a vzniklé 14. armádě velel Němec generál Otto von Below. Místo úderu bylo zvoleno skvěle - ačkoliv Italové měli na celé frontě početní převahu (41 ku 35 divizím), tento horský úsek byl bráněn jen slabě a obě strany sem dosud posílaly své vojáky ředevším na odpočinek.
Ve 2 hodiny ráno 24. října 1917, za deště a sněžení, německo-rakouské síly vyrazily. S využitím dělostřelectva, bojových plynů a kouřové clony téměř okamžitě prorazily linii nelogicky překvapené italské 2. armády a za pomoci granátů a plamenometů rychle rozšiřovaly průlom. Během prvního dne tak postoupili o celých 25km (což prakticky odpovídalo hloubce území, které Italové obsadili během všech jedenácti předchozích bitev!). Capello byl odvolán, Cadorna se pokusil průlom zatarasit, ale nemožnost dostatečně rychlého přísunu záloh po úzkých horských cestách a šikovné protivníkovo manévrování mu to nedovolilo. Rakouský podpůrný útok v jižním sektor, na pobřeží, Italové odrazili, nicméně průlom u Caporetta nedokázali ani během týdne zacelit a 30. října byl vydán rozkaz k všeobecnému ústupu na řeku Tagliamento. Sotva tam však Italové dorazili, 2. listopadu se Němcům severně od hlavní linie postupu podařilo ustavit předmostí a Italové se opět stáhli, tentokrát k řece Piavě, kde ustavili obrannou linii 10. listopadu. To byl od Cadorna chytrý taktický tah, neboť zásobovací linie nepřátelské armády už byly na hranici funkčnosti a toto výrazné prodloužení už neunesly (němečtí velitelé měli mnohdy větší radost z obsazení nedotčených italských proviantních skladů než ze samotného postupu; němečtí a rakouští vojáci už pociťovali důsledky blokády a jejich zásobování a strava byly o mnoho méně kvalitní, než nepřátelské).
Situace na italské frontě se tak obrátila - přestože z vojenského hlediska bylo bezprostřední nebezpečí už zažehnáno, Itálie se nyní ocitla nejblíže vyřazení z války. Politická krize se projevila změnou vlády i odvoláním Cadorna, na jehož místo nastoupil Diaz. Západní spojenci Itálii konečně nejen slíbili, ale i promptně dodali vojenskou pomoc - 6 francouzských a 5 britských divizí včetně leteckého kontingentu. 12. listopadu se Rakušané (10. a 11. armáda) pokusili využít situace a vpadnout Italům do zad z alpských průsmyků Tridentska, avšak byli odraženi. Sporadické boje pak pokračovaly až do příchodu zimy v prosinci. Italové v této bitvě přišli o 300 000 (některé prameny uvádějí až 600 000) mužů, z nichž valná většina padla do zajetí rychle postupujících Němců na počátku tažení. Italská 2. armáda prakticky přestala existovat. Itálie však v důsledku této vážné krize získala novou vůli bojovat (morálka byla před bitvou u Caporetta někde kolem bodu mrazu) a Německo, kterému se podařilo udržet Rakousko ve válce, se už zaměřilo na západní frontu.
10. června 1918, jako podpora německému tlaku na západní frontě, zaútočily rakouské jednotky u pobřeží na řece Piavě. Po překročení řeky byly však jejich demoralizované, nedostatečně vybavené a unavené jednotky zastaveny a 19. června byla nařízen ústup zpět za řeku. Mezitím 15. června začala série útoků podél Piavy dále ve nitrozemí, které byly odraženy ještě rozhodněji - rakousko-uherská armáda při nich během týdne přišla o 40 000 mužů. Avšak ústup jednotek účastnících se prvního útoku zpět za Piavu se změnil v naprostou katastrofu, když byly při překračování řeky zpět na sever napadeny z boku. Ztráty v tomto sektoru dosáhly 150 000 mužů a rakousko-uherská armáda se nacházela v posledním stadiu rozkladu.
Její konec přinesla poslední ofenzíva na italské frontě, která začala 23. října. Na nového italského vrchního velitele Diaze tlačili nejdříve západní spojenci, aby předchozího úspěchu co nejrychleji využil. Diaz si však počkal, až vlivem úspěšného postupu na západní frontě budou Němci nuceni stáhnout své kontingenty z Itálie (a sami žádat Rakousko o pomoc), a když se k volání po vojenské akci připojila i italská vláda snažící si zabezpečit co největší územní zisky dříve než dojde k předpokládanému konci války, jeho 57 divizí (z nichž byly 3 britské a 2 francouzské) vyrazilo proti 52 rakouským divizím tvořícím čtyři armády. Podél Piavy bylo ustaveno několik předmostí, ty byly rychle spojeny a 30. října Italové dosáhli svého cíle - Vittorio Veneto, jehož obsazením byly rakousko-uherské síly rozděleny na dvě části. Vojenská porážka Rakousko-Uherska, které už v tom okamžiku de facto neexistovalo, byla naprostá - za cenu ztráty 38 000 mužů získali Italové 300 000 zajatců, postoupili 24 km do hloubky na frontě široké 56 km a zničili rakouské armády jako bojeschopné těleso. Rakousko okamžitě požádalo o příměří, které bylo 2. listopadu dohodnuto, následujícího dne podepsáno a 4. listopadu vstoupilo v platnost.
Struktura a pohyb po atlase (!)
Na mapách jsou červené symboly, jimiž se prokliknete k dalším informacím. Jsou to zejména znaky "i", pod nimiž najdete v prvních dvou úrovních stručné informace ve vyskakovacích oknech, v dalších úrovních naopak informace velmi podrobné, obohacené navíc o řadu fotografií a dokumentů.
Atlas má tedy v tuto chvíli čtyři úrovně:
- HLAVNÍ MAPA
- MAPA OBLASTI SOČSKÉ FRONTY A SEVERNÍ ITÁLIE
- MAPA OKOLÍ BOVECKÉHO ÚSEKU
- MAPA BOVECKÉHO ÚSEKU
Na podrobnější úroveň s mapou se dostanete vždy přes červený rámeček s nápisem "DETAIL", pro skok zpět slouží odkaz dole pod mapou.
